Jane Austen - Rozum a cit

Rozhodla jsem se kladně zkritizovat knihu Rozum a cit, protože i po dvou, třech dnech od toho, co jsem ji dočetla, jsem pořád "jako uhlík v excitovaném stavu". Pořád myslím na některé pasáže a na své dvě nejoblíbenější postavy z té kníhy.

JANE AUSTEN - ROZUM A CIT

Autorka - Jane Austen - byla anglická spisovatelka, jedna z nejslavnějších spisovatelek vůbec. Ač psala v 18. století, kdy to neměla jako žena vůbec jednoduché, její knihy jsou dodnes velmi oblíbené.

Paradoxně se nikdy neprovdala, ačkoli z jejich knih vůbec není znát nějaká zahořklost, nějaká nenávist vůči mužům a podobně.

Kromě vybroušeného smyslu pro humor a satiry, ironie, s kterou popisuje stinné stránky svých postav, má opravdu cit pro dialogy - píše hlavně v nich, takže tam rozhodně nenajdete žádné nudné zdlouhavé opisy - snad jen na začátku - v první, maximálně v prvních dvou kapitolách, to je vše.

Jane Austen, mám-li být upřímná, je můj velký vzor. Přála bych si mít takový cit, takový smysl pro humor, takové brilantní dialogy a charakteristiky ve svých příbězích. Budu naprosto upřímná, když řeknu, že její knihy mi změnily život - a kromě Désireé od Annemarie Selinko a Jany Eyrové od Charlotty Brontë byly  jediným důvodem, proč jsem začala znova číst (konkrétně Pýcha a předsudek).

Další knihy: Pýcha a předsudek patří k mým srdcovkám, miluju ji. Zamilovala jsem si Liz, Jane a Darcyho.

Mansfieldské panství - pro mě bylo asi nejslabší knihou - připadalo mi příliš zdlouhavé, ani ne nudné, ale prostě příliš dlouhé. Kromě toho se tam stalo několik skandálů, které zničily jedné dívce - a jednomu muži život. Ani jeden z nich mi sice k srdci příliš nepřirostl, ale přesto se mi zdálo, jako by se v autorčině životě udála nějaká změna - v jejích předcházejících knihách se skandál vždycky nějak ututlal (například u Lydie v PaP, u Anny Elliotové ani nic takového nebylo... a najednou prásk, bum - a jistá slečna/paní má nadobro zničený život).

Anna Elliotová bylo krásné oddechující čtivo, a rozhodně nelituji, že jsem tuto knihu četla.

Emmu a Opatství Northanger jsem nečetla, ale chtěla bych.

DĚJ - mírně spoiluju

Elinor a Marianna jsou dvě sestry s odlišnou povahou. Elinor je založená rozumově, Marianna citově - všechno hluboce prožívá a je velmi upřímná. Ani jedna z nich není uchráněna velkého citového zklamání, i když jedno z nich se ukáže nebýt tak velké, jak se původně předpokládalo - neboť miluje čestného muže, ale ta druhá sobeckého floutka.

Protože ani jedna z nich nemá moc peněz, potřebovaly by si najít ženicha, ale nejen, že jim hážou pod nohy klacky cizí lidé, angažuje se v tom dokonce i rodina. Nicméně nakonec všechno dobře skončí.

Charakteristiky (spojluju):

Elinor - rozumná, navenek chladná, snaží se nedávat najevo, pokud ji někdo poraní, nadevše miluje Mariannu a snaží se, aby byla šťastná - a nebrala si všechno tak k srdci. Miluje Edwarda Ferrarse, ale je pro něj příliš "chudá" - i pro jeho rodinu, Edward si má totiž na přání své matky vzít slečnu Mortonovou s věnem 30 000 liber.

Marianna - upřímná, vášnivá, nic nedělá na polovic. Citové zklamání ji srazí až na kolena a vzpamatovává se z něj ještě dlouho. Nicméně díky své kráse i povaze se jí podaří upoutat muže mnohem lepšího než je John Willoughby, její první láska.

John Willoughby - napřed vystupuje jako otevřený, upřímný, mladý vášnivý muž, který miluje Mariannu a chce si ji vzít, nicméně posléze se začne projevovat jako ničema a věrolomník, ke konci knihy vyplývá najevo, že je to spíš sobec, který v prvé řadě myslí jen na sebe - a i když Mariannu miluje, není ochoten se pro ni ničeho vzdát.

Edward Ferrars - Vlivem nedobré výchovy a nešťastných okolností je "připoután" hned ke třem ženám najednou. Jednu miluje, s druhou se pošetile zasnoubil a třetí mu nutí jeho rodina. Pro tu, s kterou se zasnoubil, opouští svou rodinu, protože je to čestný muž a nechce porušit své slovo. Jeho milá už zase tak čestná není, takže nakonec přece jen zůstává s dívkou, kterou miluje.

Plukovník Brandon - pětatřicetiletý (prý starý :D) muž, který se zamiloval do Marianny - která neměla tušení, že ji miluje - ale stejně kdyby se jí vyznal, tak by ho odmítla, protože tvrdila, že muži jako Brandon už by neměli myslet na ženitbu :DDD

Pro Mariannu by Brandon udělal cokoli na světě - a byl by ochoten přijmout fakt, že se vdá za jiného - jen když bude šťastná - bylo pro něj strašné vidět ji nešťastnou (po té, co ji zradil Willoughby - i když mu ji nepřál, protože znal něco z jeho minulosti, co by mu dvakrát neposloužilo).

ÚPLNÝ SPOIL: Pár Marianna - Brandon byli moji miláčkové :D

M. by mě asi "zardousila" kdybych jí domů přišla s o dvacet let starším ženichem... ale... já je mám v knize ráda. Mám ráda rozumné muže, a zvlášť Brandon - já nevím, mi byl strašně sympatický, tím svým charakterem, a tak.

Možná za to může můj KOMPLEX ULÁMANÉHO ŠTÍTU, ale prostě... Marianna a Brandon byli úžasní - a byla jsem strašně ráda, že je Austenová dala dohromady :) Kromě toho - zajištěný muž jeho postavení...

Mám ráda, když si muž váží své ženy a ona k němu vzhlíží. To je můj ideál... vztahu :D (Váží jako... ne, že ji ve všem poslouchá, ale že ji "rozmazluje" - víte jak to myslím. Ne rozmazluje jako že jí dá všechno možné, ale že ji rozmazluje = nechová se k ní jak ke kusu hovězího/ke kusu hadru...)

Už kdysi jsem se rozepisovala o lásce z rozumu. Jo, fascinuje mě "láska z rozumu" - věřím v jeji existenci a připadá mi lepší než silná spalující vášeň z ničeho, o které čteme v levných románcích.

Oněginova Taťána Lillen se poroučí ;)

No řekněte, že jim to nesluší :DDD

- PS: Já nejsem divná... Jen mám ráda muže s mozkem - V HLAVĚ!!! :D ♥

(Mimochodem, kdybyste colonelovi - plukovníkovi - chtěli vidět víc do obličeje,

je to pan Severus Snape - tedy... Alan Rickman :))