kolik víry za dávno zašlou zkazkou...
Jsou ženy, co nemají nic, a přitom mají, co chci já,
mé srdce na to umírá.
Kolik tvrdosti se skryje za saténem a peříčky,
kolik bezcennosti skrývají slaný perličky?
Jsou ženy, co nemají nic - ale mají tebe,
a já... si namlouvám, že se mají lépe.
Kdyby ostatní měli, co já mám,
mysleli by, že se nevděčností zalykám.
Jsou ženy, co nemají nic, ale z nějakého důvodu mají tebe,
láska je, když místo zimnice nenávist tě třese.
Kolik ohně se skrývá za ledem,
kolik zimy za létem.
Kdyby druzí měli, co mám já,
mysleli by si, že musím být šílená.
Mám všechno, a přitom mi něco chybí,
mám, co málokterý z lidí.
Toužím po tom, co mají jiné,
jenom bolest mi z toho plyne.
Nutno zdůraznit, že ta báseň NENÍ o mně. Opravdu ne.
Říkejme jí Christina. Třebas. Protože mi ji připomíná (vzhledově) Christina Perri.
Má všechno, má dokonalou rodinu - milující rodiče, sestru, která ji naprosto obdivuje (mladší sestru, pro niž je starší sestra hrdinou), je oblíbená, má spoustu přátel a velký talent, který jí umožňuje živit a věnovat se tomu, co miluje.
Až na jedinou věc.
Nemá srdce svého nejlepšího přítele.
Jsou ženy, které nemají nic - nic z toho, co má Christina. Ale mají jeho... na jednu noc, na pár dní - mají jeho, a Christina chce, co mají ony. Chce opětovanou lásku...
A já ani nevím, proč to sem píšu. Možná proto, že mě její příběh zaujal. Možná.
Pro báseň mám příliš osobní název, který nehodlám publikovat.
Nazvěme tedy báseň podle písně Christiny Perri, Sea of Lovers.
