Duchu, veď mě, když má víra nezná hranic, po vodách mě nech projít, kamkoliv budeš chtít. Hlouběji, dál, než kam kroky mé mě vedou...
Žehnám ti, kdo žebráš a jsi slepý, který křičíš o milost, když procházím, žehnám ti, kdo se třeseš a čekáš, až po tobě začnou pro tvé hříchy házet kamení... Žehnám ti, kdo kráčíš po vlnách, a začínáš se topit, když se podíváš dolů... Žehnám ti, kdo za třicet stříbrných zrazuješ svého zachránce.
Vidím, co jsem utvořil v lůně tvé matky, vidím, který den jsem se do tebe zamiloval, vidím otisky svého Otce! Vidím tvůj příběh, své jméno vepsané do každé stránky tvého života, ty vidíš zápasy a hanbu - a já to, kvůli čemu jsem přišel.
(Mám tu píseň ráda, protože se v ní pořád žehná. Stejný důvod, proč mám ráda obraz Božího milosrdenství - i zde má Ježíš ruku nataženou, aby žehnal).
Od té horké červnové středy budu vědět, že...
(Jména budou zaměněna, ale příběh, který vám budu povídat, je pravdivý.)
Ale poslechla. Zdálo se jí to... divné. Obětovat své utrpení za v podstatě cizí osobu. Za někoho jiného. Když přitom bylo tak snadné nadávat na nespravedlivý život, vinit sebe, vinit celý svět, nípat se ve svých ranách, v jizvách... Utápět se v psychických mukách a žalu.
Ona nebyla zdravá osobnost. Měla spoustu komplexů, fobií, strachů... takových těch chrasticích kostiček ve skříni... démonů. Hrozný život je, když máte démona jednoho, ona jich měla hned několik. Rvali ji na kousky, nenechávali ji být. Sotva odešel panický záchvat strachu z mužů, přikradly se splíny, občas nějaká ta deprese... beznaděj, melancholie, pocit zmaru... Pak zase ataky sebedestrukce, touhy si ubližovat, záchvaty sebenenávisti.
Je to tak. Mezi námi chodí mnoho ztrápených duší, které nejsou v pořádku, které potřebují lékaře... duše. Krista Ježíše, aspoň tak to křesťané říkají.
Je to tak. Mezi námi chodí mnoho ztrápených duší, které nejsou v pořádku, které potřebují lékaře... duše. Krista Ježíše, aspoň tak to křesťané říkají.
Jeden večer Marie ležela na studené podlaze a přála si prostě... zmizet. Nebýt, neexistovat, změnit se v nic, ztrouchnivět, rozpadnout se na prach. Jak se to přeci říká ve Starém Zákoně: Prach jsi - a v prach se obrátíš. No, Bože, už aby to bylo, šeptala rouhavě.
A za koho vůbec své utrpení obětovat? Rodina, přátelé... všichni někdy rozdírají její srdce, i třeba ne vědomě. Jedno dobře mířené slovíčko, pohled... trefná poznámka... co se zaryje jako nůž a rve z těla krev i s orgány ven. Ne hlava Jana Křtitele, ale Mariino srdce na stříbrném podnose, hm...
Obětovat své trápení za rodiče? Za sourozence? Za přátele? Na těch ji dodnes nejvíc zraňuje, že nevěří témuž, čemu ona, nevyznávají tytéž hodnoty, co ona.
A pak... si vzpomněla na Andělu. Na mladou ženu, která jí vždycky rozsvítila den, od které nikdy neslyšela nepříjemné slovo, která vždy rozdávala lidem kolem sebe úsměvy, dobrou náladu, lásku, radost, pokoj. Marie by na místě odpřísáhla, že pokud by se z její vesnice měl dostat do ráje jen jeden, jediný člověk, ruce do ohně by dala za to, že to bude právě Anděla.
Přesto, že si nebyly natolik blízké, aby si někdy sedly a popovídaly si (možná je to i tím, že Anděla je o víc než 10 let, možná i o 15 let starší než Marie...), i tak se rozhodla obětovat své utrpení za ni. Každé křivé slovo, obvinění, každou nadávku, každou urážku, každé bolestivé sevření, každý pocit beznaděje, bezmoci, sebenenávisti, to vše Marie ty tři roky skládala k sobě, omývala v krvi a v slzách a dávala v modlitbě a v oběti - pro Andělu.
Věděla, že Anděla je už několik let vdaná, věřící... ale stále nechová v náručí vlastní dítě. Neměla ponětí, zda... by ho chtěla, nebo ne, jelikož si nebyly tak blízké, a navíc... Dobrý den, nechtěla byste dítě? Asi není ta nejvhodnější forma začátku konverzace....
... A tak se modlila slovy: Bože, jestli to chce, dej jí... dej jí Bože, co chce, dej jí po čem touží. Pro mé trápení, pro mé slzy, pro moji krev... ne mně, ale Tobě.
Splň jí její největší přání, splň jí, po čem její duše touží. Protože já její srdce neznám - ty ale ano. Ty víš, jestli se skutečně domnívám správně, že touží po dítěti...
Tak se Marie modlila. Protože duše Boha zná, naše duše není z tohoto světa, a přetrvá, až naše těla budou hnít v zemi, až bude naše kosti ohlodávat stín a čas... až z nás bude jenom popel, až se obrátíme v prach. Duše Boha zná, a to, po čem touží, nemůže být nikdy špatné, zlé.
Čas šel dál, roky plynuly. Kdykoliv měla svůj bolestný dar, který předkládala na oltář, coby obětinu za Andělu, dávala ho, jako kdysi Ábel, ale i Kain, obětovávali Bohu... A kdo ví, jestli se její oběť Bohu líbila, jako oběť Ábela, či ho urážela, jako oběť Kainova...
Zvykla si na to, že dává své trápení v oběť za bližního... a už to neřešila, nevnímala, nepídila se po tom. Protože... třeba Anděla toužila po něčem... jiném, třeba děti mít nechtěla... A mimo to, Mariini démoni začínali trošku... ztrácet na síle, aspoň jí to tak připadalo, neboť už se jí mnohokrát stalo, že se pak vrátili, a vybrali si daně i s úroky...
Přišel červen. Červen roku 2017, horký a slunný. Marie šla do kostela, s přítelkyní, rozloučit se s knězem, který jí dával první svaté přijímání před jedenácti, nebo dvanácti lety, byl přítomen jejímu biřmování a byl jednou z autorit, kterou ctila jako svého otce.
Anděla tam byla také. Ale do kostela nešla. Místo toho jezdila s kočárkem sem a tam a pohupovala jím.
"Ona má dítě? Kdy se to stalo?" drcla Marie rukou do své přítelkyně. "A jak se jmenuje? Je to chlapeček nebo holčička?"
"To nevím..." přiznala Václava, Mariina kamarádka.
Marie svraštila obočí.
Václava se k ní naklonila. "Oni nemohli mít děti, víš..."
Zůstala stát jako solný sloup. Nemohli mít děti.
Podlomily se jí kolena, a klesla na tvrdou dřevěnou lavici v Chrámu Páně. Snažila se nedat na sobě nic znát. Nikdo to nemusí vědět.
Zrovna včera si říkala, že je zavržení hodná osoba, a jistě, Bůh naslouchá. Bůh naslouchá modlitbám všech - JÍ ALE NE! Protože je zlá a zkažená duše. Ji Bůh neposlouchá, ji nevyslyší, a její modlitby ignoruje.
Ne. Neignoruje. Poslouchá. Vyslyšel I JEJÍ MODLITBU. Jistě nebyla jediná. Anděla se zcela určitě také modlila, aby mohla miminko mít. Marie ale byla jednou z těch, kteří se taky modlili! I ona se podílela na tomto zázraku.
Bůh Marii vyrazil dech a podrazil kolena. Protože ona už odteď navždycky bude vědět, že poslouchá. A i ona měla podíl na tom, že vznikl nový život.
Bude vědět, jak velkou sílu má myšlenka, slovo, modlitba. Dokonce i její modlitba.
Až do smrti si to bude pamatovat.
Protože myšlenka, slovo, modlitba - to znamená ŽIVOT.
Oh my soul, how you worry, how you are weary from fearing.
Ach má duše, jak se bojíš, jak jsi unavená z neustálého strachu.
And no one would blame you though you cried in private,
A nikdo by tě nemohl vinit - i přesto jsi o samotě plakala,
if you tried to hide it away, so no one knows,
když ses snažila to skrýt, aby nikdo nevěděl,
no one will see, if you stop believing.
aby nikdo nemohl vidět, jak přestáváš věřit.
Oh, my soul, you are not alone.
Ach má duše, ty nejsi sama.
There is a place where fear has to face the God you know.
Existuje místo, kde strach musí čelit Bohu, kterého znáš.
Here and now, you can be honest,
Tady a teď, abych byl upřímný,
I won't try to promise that someday it all works out,
ti nebudu slibovat, že jednoho dne bude všechno fungovat,
because this is the valley and even now, he is breathing on your dry bones.
protože tohle je propast, slzavý údolí - a dokonce právě teď - on dýchá na tvé suché kosti.
And there will be dancing, there will be beauty
A bude se tančit, bude tu krása,
where beauty was ash and stone.
tam, kde krása byla popel a kamení.
This much I know.
Tohle všechno vím.
PS: Je to chlapec. A má jméno, které nosil známý král, spisovatel... a dnes ho nosí následník trůnu.
PPS: Marie chtěla tento příběh zveřejnit, protože věří v sílu myšlenky, modlitby, v sílu Ducha. Každá myšlenka, ať je dobrá, nebo špatná, pozitivní, či negativní, Boží, světská, temná - má neuvěřitelnou sílu.
Proto myslete! Myslete na ty, které milujete. A kdo jste věřící - modlete se, i když už dokážete jenom šeptat. Modlete se ve chvíli, kdy už nesvedete nic jiného. Taky se o to snažím.
Nevím, co říct. Snad jen děkuji. Děkuji za to, co jsi napsala. Dala jsi mi novou sílu a naději. V poslední době jsem se topila ve vlastní špíně, beznaději. Měla jsem pocit, že Bůh neposlouchá. Cítila jsem se ztracená. Já, která vždycky chtěla dávat sílu jiným, chtěla jít příkladem...zabloudila jsem a neviděla jsem žádné světlo. Padala jsem hlouběji a hlouběji a měla pocit, že už mě nic nezachrání. Ale dnes jsi mi podala ruku. Svými slovy jsi mě vytáhla na světlo. Lillen děkuji. Rozplakala jsi mě...
OdpovědětVymazatVe chvíli, kdy jsem se cítila podobně, se mi stal právě takový zázrak. To proto jsem ten příběh zveřejnila. :)
Vymazat