CSM Olomouc 2017: Nebojte se

Celostátní setkání mládeže
Olomouc 2017
NEBOJTE SE!!!
Tento článek je napsán na přání pro Anie (http://life-in-word.blogspot.cz/)
a pro Dominika (http://dvspudil.blog.cz/)

♫ Kvůli nám (performed by Sněženka)
Mám ráda podobné písně, s podobným textem...
"Kvůli nám žils a umíral. Dán ti hrob, svět tě nepřijal. Zašlapán, jak do prachu růže, tys neváhal..." 

Sněženka - Lásku neuhasí ani velké vody - Text vychází z Písně písní, jedné z nejkrásnějších
Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí její vášeň...
Lásku neuhasí ani velké vody, a řeky ji nezaplaví. Výheň její je sám oheň, plamen to Hospodinův, zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví...♥

ÚVODNÍ SLOVO

O setkání mládeže v Olomouci jsem chtěla napsat, protože to byl jeden z nejkrásnějších týdnů, jaké jsem kdy zažila (a slovem "nejlepší" vůbec, ho neoznačuju jen proto, že má paměť je prachmizerná, momentálně si ale lepší týden nevybavuji, a obecně se slovem "nejlepší", "nejkrásnější", "nejúžasnější" zacházím opatrně, a šetřím s nimi. Protože to nejlepší... člověk prožije jen jednou :) 

 Na druhou stranu, kdyby Anie nepožádala, tak ten článek by tu nejspíš nebyl, protože... když nad tím pak přemýšlím, kdo jsem já, co jsem já, abych takový článek mohla napsat?

Na setkání mládeže jsem ve svých jednadvaceti jela poprvé. Byla bych mohla jet už do Žďáru, jenomže z toho nakonec nějak sešlo. Zčásti lituji, zčásti ale ne, protože... Olomouc je jen jedna :)

A myslím, že všechno v životě, co prožíváme, co nás potkává, přichází v ten správný čas. Tak to prostě je, z toho důvodu nelituji, že mým "poprvé" se stala až Olomouc.

CO JE CSM

Setkání mládeže pod záštitou katolické církve, tedy (podle skromného názoru mojí maličkosti) pro katolíky, křesťany a hledající. Není však moc vhodné pro "katolíkofoby" a "zaryté ateisty" - ne, že bychom vás umlátili biblemi a růženci, ale asi se nebudete cítit moc příjemně mezi stádem 6000 oveček :)
A pokud nejste zrovna zarytí katolíci? Nezoufejte. Určitě se nemusíte celý den modlit a chodit na mše. Vlastně se dá ze mše celkem snadno ulít, vlastně z jakéholiv bodu programu. Nicméně prohlašuji, že tak super mše, jako na CSM, normálně nezažijete. A to říkám jako člověk, co do kostela chodí už přes 20 let. A přednášky a workshopy si určitě užijete, protože je jednoduché vybrat si téma, co vás zaujme, a které není zaměřeno na teologii a dějiny katolické církve (i takové přednášky tam jsou). Ale třeba na psychologii, vztahy, hudbu, filmy, ekonomii, žurnalistiku - je toho fakt hodně :) (Více zde: https://olomouc2017.signaly.cz/1707/prednasky-finance-hudba-prohlidka-olomouce)

Mně osobně je strašně, strašně líto, že taková akce není každý rok. Že nemám možnost častěji navštěvovat takové skvělé přednášky, užívat si tak živou mši, tak krásnou atmosféru...

CSM je dobré v tom, že vám nabídne "všechno" a je na vás, co si vyberete, odnesete, čeho se zúčastníte.

Jedna z mých kamarádek říkala, že společný program je dělaný pro teenagery tak 14-19... Nevím.

Mně osobně zaujal spíš ten individuální program, protože jsem už prostě taková. Ne davový šílenec.

(Musím však podat další svědectví, a to je to, že i jako lehký agorafobik, co nesnáší tlačenice a davy - ani jednou jsem si nepřipadala utiskovaná - kromě teda situace, kdy jsem se rozhodla ukořistit si Bibli zdarma na Svatém Kopečku. Jinak nikdy :), takže toho se nebojte). Takže možná proto. Protože jsem introvert a individuálně založená osobnost, tak proto přednost těm přednáškám a individuálnímu programu.

PROGRAM

Byl super. Fakticky. Když jsem odjížděla z domu, tak jsem si opakovala v duchu heslo: Přežít. Přežít. Protože nejsem zvyklá vzdávat se pohodlí domova, jít někam, kde to neznám, mezi cizí lidi... a většinou před veškerým cestováním na mě dolehne úzkost a deprese.

Nějakým zázrakem (a je to oficiální, od Olomouce 100% věřím na zázraky, a nepochybuji o nich, neboť pro mě těch pět dní zázračných bylo) ze mě veškerá úzkost v Olomouci spadla - příjemně jsem se mimochodem cítila už ráno, když jsem jela Arrivou do Olomouce a ve vlaku nastoupilo hejno dalších "dětí" (mladších než já), kteří cestovali se salesiány.

 Dech mi vyrazila hned úvodní mše u Sněženky, kdy, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí - tak nádherný zpěv scholy a tak plný kostel jsem nezažila v životě!

 Od té chvíle bylo všechno BOŽÍ. 

Snažila jsem se tomu slovu vyhýbat, nicméně, od Olomouce vím, že Boží věci existují, Boží chvíle, Boží lidé, Boží děti, Boží okamžiky. 

:)

Program byl obsáhlý, až moc :) Bylo tam určitě hrozně moc zajímavých přednášek, workshopů, ale na dvaceti místech najednou být nemůžete. Trochu mě mrzelo, že se toho nedalo stihnout víc, ale někdo tam nahoře (anděl, Bůh, Ježíš, nebo možná všichni)  ... vedl moji ruku při výběru, a já nelituji ničeho, co jsem si vybrala, a kde jsem byla.

Navštívila jsem přednášku Jiřího Stracha, a jsem fakt moc šťastná, že mi to vyšlo, a mohla jsem se s ním setkat "osobně", na živo, modlení u jezuitů (zacož jsem si  od dominikánů nevysloužila pochvalu :D :D)  promítání dokumentu Psi Páně (když jsem se páteční dopolední program rozhodla pojat "líně", abych nasbírala síly na pouť na Kopeček, modlitbu s videoklipy, která byla opravdu Boží :) a taky návštěvu dominikánského kláštera :) 

No a pak samozřejmě společný program plný krásného zpěvu schól, scének (je pravda, že ty pro mě byly občas tak nějak těžko uchopitelné, člověk nad nimi musel trochu víc přemýšlet - co tím autor chtěl asi říct - na druhou stranu takové přemýšlení nikdy není na škodu :D, adorace, svědectví...

MYŠLENKY, POSTŘEHY

Jedno svědectví mám z poutě na Kopeček. Jako rebelové jsem já a mí tři přátelé šli nikoli s Olomouckou diecézí kam patříme, nýbrž jsme se infiltrovali do Brněnské diecéze (kde vlastně studuju, takže tím to ospravedlňuji), a putovali jsme tedy o hodinu nebo dvě dříve, než zbytek.

Já tu pouť za někoho (více konkrétních lidí) obětovala. Za lidi, které miluji, vážně, mám je moc ráda, ale rozdírají mé srdce... někdy, občas. Tak za ně jsem v tom velkém horku putovala těch 8 kilometrů...  Zpočátku ten úmysl že to dělám z lásky, pro někoho, pohání vpřed, a já horko ani nevnímala, a letěli jsme jak blesci (těch osm kilometrů jsme ušli skoro za 50 minut, nebo tak nějak, přitom průměrná chůze je 5km/hod.)

Jenomže pak, po 45 minutách, přišla krize. Z horka mám respekt, dostavila se zimnice, dali jsme si 15 minut pauzu, napila jsem se - a pak přišlo stoupací utrpení. Říkala jsem si, že za tohle mí přátelé přeci nestojí, že mi to za to nestojí, proč jsem si dala takový úmysl, jaký jsem si dala, jsem úplně hloupá a blbá!

Vyletěla jsem nahoru jak neřízená střela, protože jsem věděla, že pokud se potáhnu šnečím tempem, nikdy se tam nedostanu. A oddechovat budu nahoře. A pořád jsem si opakovala slova papeže Františka, a ty mě poháněly kupředu i přes všechno roztrpčení, pochybnosti, vztek...

NEMÁM DŮVĚRU V OBĚTI, CO NIC NESTOJÍ A NEBOLÍ.

Vlastně jsem si je opakovala trochu jinak. Oběti, co nebolí, za nic nestojí...

A pak jsem seděla v Chrámu na svatém Kopečku, chtělo se mi hrozně spát, málem jsem tam usnula... a byla hrozně šťastná, že jsem to dokázala, že jsem to ušla. A uvědomila jsem si, že takhle to v životě prostě je.

Když je člověk pár metrů před nebem, před cílem, před vrcholem, má vztek na celý vztek, je roztrpčený, naštvaný...

O tohle svědectví jsem se s vámi chtěla podělit, protože odráží celý můj život. Vždycky těsně před cílem si začnu stěžovat, a mám pocit, že Bože, já už přece nemůžu! Už mě nech! Dejte mi všichni pokoj, já už nechci...

A Bůh přitom ví, že CHCI, DOKÁŽU a BUDU NA SEBE HRDÁ.

NEJVÍC MĚ OSLOVILO

Nejvíc mě oslovil právě ten individuální program. A taky celková atmosféra, ta na mě zapůsobila asi nejvíc.
Přednáška s Jiřím Strachem nebyla žádná přednáška, spíš popovídáníčko a hrozně mě bavilo ho poslouchat. Je to můj nejoblíbenější režisér, a teď vidím, že si zaslouží jím být. Povídal nám o tom, jak velmi důležité je neztratit pokoru, a zejména ve světě pozlátka a celebrit. Jsem hodně ráda, že jsem tam mohla být, ale nechci vyznít jako zabouchnutá třináctka :) V podstatě jsem ráda hlavně za to, že jsem se s ním mohla setkat na živo a přesvědčit se... že je to nejen dobrý režisér, ale také dobrý člověk :)

Z atmosféry bych vypíchla asi přítomnost mladých řeholníků. Tak nějak jsem si myslela ještě do 14.8.2017, že kláštery jsou pavučinou záhady opředená místa (asi něco jako Červený klášter v Legendě o lietajúcom  Cypriánovi) a že tam dožívají starší řeholníci a sem tam, jako černá ovce, se tam objeví někdo mladší.
Ech.😄😁
Tak takhle to vůbec není.

Otec Jindřich na promítání dokumentu Psi Páně řekl zajímavou myšlenku. Že jeho generace to nevychytala... ale ta mladá se k Bohu zase vrací, a že i ty kláštery jsou otevřené pro mladé lidi - což bylo na CSM hodně znát, řeholníků tam bylo opravdu hodně, a víc jak polovina (alespoň mně to tak připadalo) byla kolem třicítky a níž.

Pak se mi taky líbilo na modlitbách u jezuitů (snad mi to dominikáni prominou), na přednášce o rozpoznávání duchů, o tom, hledat Boha ve všedních věcech, o modlitbě dechem (tedy dýchat Krista), meditaci, večernímu rozjímání.

Odtamtud jsem si odnesla zase myšlenku, že když člověk půlhodinu cítí jen pokoj - je to dobře, a nemusí objevit žádnou Polárku...
Kamarádka měla vlastně podobnou zkušenost, když šla na přednášku o Terezii z Avily. 😁 Ta prý řekla, že by mohla vymodlit úplně nový, krásný svět... kdyby půl hodiny nemeditovala o tom, kdy meditace skončí 😁😂
Což ale znamená, že ať se modlíme jakkoli, Bůh slyší a Bůh ví. A někdy prostě, jak říkal Otec Petr, nám Bůh chce dát prostě jen tu půl hodinu pokoje... a ne nějaké mystické vytržení :)

Co se týká té atmosféry... ať člověk zakopl, něco potřeboval, vždycky tam byli lidé, co ho ujistili, že je vše v pořádku, je krásný den, vše je Boží...
Já jsem měla opravdu pocit, jako bych se na pět dní ocitla úplně v jiném světě, stranou všech svých malicherných starostí, strachů, obav...

NEVÝHODY?

Co mě mrzelo, bylo většinou spjato s jídlem, jak jinak 😁😂

Chodila jsem na obědy poměrně daleko, což by mi až tak nevadilo, kdybych tak daleko nechodila sama samotinká (mí ostatní přátelé se chodili stravovat jinam, a já kvůli tomu nestíhala poobědní program - sporty (haha, už tě vidím, jak se v tom horku kutálíš za míčem, knedlíku <3), a dílničky, vyrábění... Abych pravdu řekla, obrátila jsem to ve svůj prospěch, na dílny, sporty a otevřené kláštery po obědě jsem rezignovala a vzala jsem to po "španělsku", a prostě si dala siestu, a tu hodinku jsem si odpočinula, a raději jsem se včas dopravila na odpolední hlavní program - přednášky, workshopy anebo koncerty.

Takže v konečném důsledku to výhoda ani nebyla... A navíc jsem si busem vyjela až ke klášternímu hradisku a to je prostě... dechberoucí. Čím jsem starší, tím raději mám starou architekturu (a slovem starou myslím vše od románského slohu až po prvorepublikové vilky ♥)

SLOVO NAKONEC

Uff.. proč z toho mám takový neucelený pocit? Asi proto, že pocitů, myšlenek je hodně, a já bych se s vámi o všechny chtěla podělit, a to není možné... :(
Ale bylo to super!! ♥♥♥

Utvrdilo mě to v tom, že jsem jaká jsem, víra je součástí mého života a chci, aby byla. Aktivni víra. (Než jsem totiž jela na setkání, bylo to trochu - tak, a teď se to rozsekne, jestli to nebude dobré, jestli... jestli mi to bude protivné, tak... asi... půjdu trošku jiným směrem - byla jsem hodně v krizi před setkáním, ještě v pondělí, úterý těsně než jsem odjížděla, jsem byla v krizi). 
Utvrdilo mě to v tom, že chci být ta divná. Chci se modlit růženec, chci se modlit ve chvíli, kdy už nic jiného nezvládám, kdy se mi hroutí a tříští celý svět, kdy už nejsem schopná říkat a myslet nic jiného.

A hlavně... CSM mi ukázalo, že nejsem jediná "divná", že mladí křesťané skutečně EXISTUJÍ, a že jich je víc, než si dokážu představit. 
A taky... mi toto setkání ukázalo, že existují lidé, co žijí víru mnohem intenzivněji, než já, co čtou častěji Bibli, než párkrát do roka, co se scházejí ke společné modlitbě, co se modlí růženec častěji, než když se bojí jít do práce (I plead guilty, your honor). 

Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Matouš 24,13.
:D Takže pokud jste dočetli až po sem, jste na hodně dobré cestě.

Zůstaňte mi S Bohem. 

Příští článek bude právnický (pokud nepožádá někdo o něco jiného) a bude na téma RASISMUS A PRÁVO, k čemuž mě inspiroval blok přednášek, odprezentovaný profesorem Paulem von Blumem, který učí na univerzitě v Kalifornii.

A taky vám dám dva tipy na filmy s lásko-právní tématikou. :) ♥ (Filmy, kde se láska prolíná s právem, kde se láska dostává do střetu s právem.) Snad mi zůstanete věrní. :)

Mějte se krásně. Přeji vám poklidnou neděli a úspěšný víkend.

MATISYAHU - ONE DAY

 

I takhle se dá modlit.

Modlitba písní Žida na katolickém setkání ;) ♥

Z přednášky: Modlitba s videoklipy O. Šupola.

Sometimes I lay under the moon, and thank God I'm breathing.
Then I pray - Don't take me soon! Cause I'm here for a reason!
Sometimes in my tears I drown, But I never let it get me down.

  Někdy ležím pod hvězdami, a děkuju Bohu za to, že dýchám!

A modlím se - neber si mě k sobě brzo, Bože, protože jsem tu z nějakého důvodu.

Někdy se celá topím ve svých slzách, ale nedovolím jim, aby mě zadusily.

(volně přeloženo)