Zde by měly růže kvést

Machara jsem nikdy neměla moc v lásce. Připadal mi takový moc cynický, moc realistický, moc zatrpklý. Jenže pak jsem se dozvěděla, že ne vždycky kritizoval společnost a plesy a malé radosti tehdejšího života...

Po přečtení útlounké sbírky básní jsem si uvědomila, jak dobře mi je bez chlapa, jak těžký měly a někde (dost možná i v ČR) stále mají ženy osud.

V 19. stol. asi vážně ženin život neměl žádnou velkou váhu... a já žila v iluzi, pokud jsem si myslela, že měl. Jen pár vyvolených mělo osud pozlacený sluncem. Říkala jsem to. Hodila bych se do 19. stol. - ale v tomhle čase jsem šťastnější, i když nejsem "v normálu".

NAD MOU MALOU DCEROU
Josef S. Machar - jeho dceři Sylvě

V dnech podzimních, kdy venku lítě
do šedých oblak vítr pral,
u kolébky tvé, moje dítě,
já tyto tiché dramy psal.

Za jedné odpolední chvíle
tvé velké oči gazelí
se s pozorností v lístky bílé,
jež odkládal jsem, upřely.

A buclatá tvá ručka vzpřáhla
se po nich s touhou zvědavou -
a tenkrát bolest, úzkost náhlá
sevřela celou duši mou.

Ze slunných snů, mé hravé kotě,
jež pohádkou se zdají nám,
tys napřáhla se po životě,
po životě, jak já jej znám.

Tys natáhla tu ručku svoji
po malém lístku … za pár let
snad to, co nyní na něm stojí.
ty budeš musit vytrpět! …

A byl konec mému snění
a zanikly mé představy -
a z péra v teskném rozechvění
se řinuly jen obavy!

A každý verš mě hořem schvátil
a každý děj vnik' v srdce mi -
vždyť já bych rád tvou cestu zlatil
jen sluncem a kryl růžemi!...

Sám jakž takž hledím do své zimy
a s resignací znám vše nést
a nevzdychnu už nad dny svými:
ach - zde by mely růže kvést…

Já vynesl jsem z vlnobití
prastarý sic, však dobrý štít:
jediná pevná moudrost v žití
je v prostém pojmu: žít, jen žít -

než ovšem na hltavé vodě
z mé pyšné lodi zbyl jen vrak -
ta moudrost s ostatním je v shodě:
mně vše vždy přišlo pozdě tak…

Jen pro tebe zas, moje děcko,
chci, prosím, žádám slunce svit ,
jen pro tebe chci mít to všecko,
co sám jsem musil pohrobit.

A vím, že nebudu ti ani
než v prašné cestě věrný stín,
jde s tebou, ale neuchrání
tě před hořem a tresty vin.

Tvé drama, dítě... Býti ženou
už to znamená trpěti,
nad drahou její zachmuřenou
už Osud vyřkl prokletí.

Však já je budu s tebou žíti
své síly zbytkem, duší svou,
jež z očí tvých je povycítí,
kde rty tvé třeba nehlesnou.

A když z mé hlavy v hloubi země
už bude prach a popel jen -
tvůj každý povzdech sjede ke mně
a zažene můj hluchý sen.

Tak v dumání a stesku, muce,
v svých vzpomínkách a obavách
teď maně spínám chabé ruce
a zřím kams v nedostupný práh :

Buď kdokoli, ty nezjevený
buď kdekoli tvůj věčný byt -
je v žití tom tak málo ceny,
však nech to moje dítě žít !