Hudbební kulisy
"Pokoušela jsem se tě nenávidět, ale hněv mě přešel, zášť a zahořklost odnesly krásné vzpomínky.
Odpouštím ti, ty nevíš, co jsi udělal, odpouštím ti, navždy zůstaneš v mém srdci..."
"I believe, I believe there is love in you, Grid locked on the dusty avenues. Inside your heart, just afraid to go. I know you."
"Věřím, že je tam někde uvnitř máš lásku, a lítost, zamknutou na prašné cestě, uvnitř tvého srdce - jenom se bojíš. Já tě znám."
Nickelback - Home - Bolest je najednou jasnější, když viník stojí před zrcadlem. Zůstane sám a v domě, co není domovem.
Nickelback - Feed the Machine - Žádné další otázky, prostě se zařaď zpátky do řady!
Czeslawa K.
"To be human is to love, even when it gets too much. I am not ready to give up, To be human is to love!"
"Být člověkem znamená milovat, a to i když to stojí příliš. Nehodlám se vzdát. Být člověkem znamená milovat!"
Ostnatým drátem ovinuli moje sny,
v prach a dým se rozpadly.
Může zbýt ze všeho jen krev a slzy?
Není na smrt ve čtrnácti příliš brzy?
Co říká svět? Co řekneš ty?
Vzali mi mou krásu, vlasy, naději...
Jsou vyvolenci a jsou prokletí?
Drahá, v tohle nevěřím.
V mrazu, v horku, v dešti,
tlouknout holí, tlouknout pěstí...
Povídám svůj příběh o soli z očí,
o krvi z úst a bolesti, co půl světa složí.
Co říká svět? Co řekneš ty?
Vzali mi mou mladost, svěžest, naději...
Jsou vyvolenci a jsou prokletí?
Drahá, v tohle nevěřím.
Kolik síly, kolik odvahy... a kolik krásy...
I přes ostřihané vlasy
a kosti chrastící,
ruce vyhublé a oči plačící.
Co říká svět? Co říkám já?
Že jsi krásná, odvážná.
Chtěli ti vzít krásu, když tě ostříhali,
a sny, když tě nelítostně tloukli...
Říkali, že jsou lidé vyvolení a lidé podřadní...
Tahle jejich pseudovíra je mi ABSURDNÍ.
Pravda je, že já už psát verše neumím, už jsem to zapomněla, ve změti paragrafů a strikně daných pravidel. Ale... Czeslawe jsem chtěla dát vavřínový věnec.
"Na fotografii vzpomínal i Wilhelm Brasse, osvětimský fotograf. Podle něj si chvíli před pořízením snímku Czeslawa utřela slzy a krev ze rtu, do kterého ji uhodil místní dozorce."
Tohle prostě nikdy nepochopím. Kde se ve světě mohlo vzít tolik zla... a tolik nenávisti... k ženám, dětem, starým, nemocným...
To se pak člověk dívá na své vlastní problémy úplně jiným pohledem.
Je úplně jedno, jestli se vraždí v hnědé uniformě, rudé, černé, nebo jakékoliv jiné. Tyhle "ismy" odmítám. Kéž bychom si vážili demokracie a toho, co z nás dělá "lidi", a nenechávali se opíjet hnědokabátníky, rudokabátníky, a nebo černokabátníky. Protože to, co je za všemi těmihle nesmyslnými ismy, je totéž - nenávist a disrespekt k člověku.
A to je pro mě nepřijatelné a ohavné.
Requiescat in pace et lux perpetua luceat ei.
Nevím co napsat. Hodně silný příběh. Tvoje verše jsou krásné a strašné zároveň. Je v nich tolik emocí. Když jsem to četla, myšlenky mi vířily v hlavě a srdce tlouklo. Děkuji ti. Těch několik veršů je napsaných takovým způsobem, že mám pocit, jako bych přečetla celou knihu. V několika slovech se ti povedlo vyjádřit všechno. Všechno, o čem člověk nechce slyšet, nechce vidět,nechce to cítit. Pro mě je to nepochopitelné, kruté strašné a podvědomě se snažím věřit, že tohle tu nikdy nebylo. Jenomže bylo, je a asi bude. Po přečtení takového svědectví si vždy uvědomím, že to nezměním. Neudělám s tím nic. Ale to neznamená, že jsem úplně bezmocná. Nemusím změnit celý svět, aby bylo líp. Někdy se stačí rozhlédnout kolem sebe a udělat něco malého pro člověka, který není na druhém konci věta, ale stojí vedle nás. Věřím, že někdy i ten malý skutek dokáže zázraky. Možná, že kdyby dozorci a lidé, kteří provádějí tato "zvěrstva" v životě dostali jen trochu víc lásky, jeden úsměv, jedno obětí v pravou chvíli, nikdy by něco takového neudělali. Věřím. Věřím. Věřím, že nejsem úplně bezmocní...že přeci jen krůček po krůčku dokážeme něco změnit...možná, že se pletu, ale nikdy to nepřestanu zkoušet...Děkuji za krásný článek! Díky němu jsem se zase mohla posunout o krok dál a říct si, že dnes je ten den, kdy můžu něco udělat!
OdpovědětVymazat