Dean Lewis - Be alright - And then you say to me you made a dumb mistake, You start to tremble and your voice begins to break, You say the cigarettes on the counter weren't your friend's, they were my mate's, And I feel the color draining from my face.
Alan Walker - Different World - This is not the world we had in mind, but we got time. And even though we might have lost tonight, the skyline reminds us of a different time. Take me back - back to the mountainside, under the Northern Lights, chasing the stars.
You are broken on the floor, and you're crying, crying, he has done this all before, but you're lying, lying to yourself that he'll find help, that he will change to someone else, but you're broken on the floor, still asking him for more!
Pod hvězdami nad Petrovem
s chladným srdcem pod mramorem
nechala jsem pírka snů,
ať se volně rozlétnou.
A teď vytahuju po roce
skříňku s peříčky a pozlacené jehlice.
A chvěju se. A nemůžu spát.
Jehlou plnou úzkosti,
že se stane neštěstí,
napichávám peříčka
jako malá holčička
co si hraje s korálky
a těší se do dálky.
Už taková nejsem.
Na voru z marných nadějí,
snad proplavu se peřejí,
kolem všech svých zdí a skrz nalomenou víru v Modrý květ,
proti produ a "ne, nesmíš, nejsi dost dobrá, tohle nevyjde, ty si nezasloužíš lepší svět."
Never enough - Greatest Showman OST- You set off a dream in me... All the stars we steal from night sky will never be enough... towers of gold are still too little for me...
Jessie Ware - Say you love me - Slowly, you run for me, but do you know me at all? Someone told me, love controls everything - but only if you know...
Oh my soul - Casting Crowns - And noone would blame you, if you cried in private, tried to hide it and then you stopped believing...
ENVIOUS
To the most beautiful girl I know. I wish her all the hapiness this mad world could give her, and all the blessing of the God. Knowing her since we were kids playing in school, and despite my young age I already knew she is...precious and beautiful as well inside...
Wishing her the best... yet I still cant handle with envy which I feel to anybody, who has, what I dont.
Sorry for it, I really do.
The most beautiful of girls I know,
nice, lovely and gracious,
yet, I'm still feeling envious.
Brightest stars shine in her eyes,
meanwhile darkness falls in mine.
I know she deserves to be blessed,
and even so the tear falls down to my chest.
Trust me, she is the prettiest of girls I've met,
I knew her since time I was wearing floral coronet.
Don't know anybody so nice, and lovely, gracious...
Must confess, I am still feeling envious.
Years ago I wish her to be beatific and blessed
Knowing she looks for her place in this worldwide mess,
hoping she find it cause she deserves all the best.
Was not able to write it in czech, because it is still too personal.
There are doors we cant walk through...
When we go outside, see it was hopeless, after all...
No one can rewrite the stars, how can you say you will be mine?
Everything keep us apart. It is not up to you, it is not up to me...
when everyone tells us what we can be, how can we rewrite the stars?
(Jsou tu dveře, skrz které nedokážeme projít, a nakonec uvidíš, že to všechno bylo beznadějné...
Nikdo nemůže přepsat hvězdy, tak jak můžeš slibovat, že budeš můj?
Všechno nás rozděluje, a nemůžeš to změnit, ani já. A jak bychom mohli přepsat hvězdy, když nám všichni říkají, jací máme být?)
"Sváže si vlasy a nasadí si brnění, když se jí něco nepodaří.
Snažím se jí přinést světlo do tmy, vím, že každý den je bitva, co ji trhá na kousky, a nechápu proč.
Sbírám kousky, zatímco bojuje se všemi démony, a tak nikdy nebude volná.
Schovává se ve stínech, jo, je těžké tomu věřit, ale já nechápu proč.
Lásko, nikdy se neměň, záříš jako hvězda na obloze. Je mi fuk, co říkáš, podle mě jsi krásná.
Nikdy nic nepochopí, a cítí se jako déšť v jinak dokonalé noci. Budu tady, abych ji drže za ruku - může mě odstrčit jak tvrdě bude chtít - ale já neodejdu!
Lásko, otevři náruč a zapomeň na své starosti. Jsi tak úžasná, copak to nevíš? Pro mě jsi krásná.
Světlo se láme na tvých vlasech a oni všichni zůstali zírat a já bych šel kamkoli, copak to nevidíš?
Zbláznil jsem se do tebe a nemohu bez tebe žít... Ty to nevidíš, ale pro mě jsi krásná.
Nikdy se neměň, záříš jako hvězda na obloze. Je mi fuk, co říkáš, pro mě jsi krásná."
Margherita MAFFEI & Giulio DRAGO
Jako dítě (asi před dvanácti lety) jsem sledovala jeden italský seriál, o jehož kvalitě by se daly vést dlouhé diskuze :D A když jsem si ho teď pustila znovu, zjistila jsem, že jsem úplně zapomněla na dvě postavy - na markýzu Maffei a hraběte Draga.
Hrabě Drago je bouřlivák, který se nejspíš z dlouhé kratochvíle začne dvořit markýze Maffei, laskavé a přemýšlivé, mírné a nevinné dívce.
Ač to vypadá, že to to s ní nebere moc vážně, síla jeho citu se ukáže ve chvíli, kdy se Margherita rozhodně vstoupit do kláštera, což Draga zdrtí a zlomí mu srdce.
Drago má strašně moc chyb a popravdě si myslím, že pokud by s ním Margherita zůstala, asi by se brzy utrápila (pokud by se nezměnil). On bez ní ale nedokázal žít, a než život bez ní, zvolil si smrt - a jeho poslední přání byl polibek od jeho jediné lásky, jediné ženy, která mu kdy zlomila srdce, polibek, který uchová jeho poslední vydechnutí. A poslední přání umírajícího muže ani jeptiška nemohla odmítnout.
Jen jeden polibek, má lásko – příliš
divoce jsem žil,
Tvé srdce křehké, laskavé a dobré
zraňoval,
Příliš rychle jsem se nechával unést,
hodně jsem pil,
Hodně dívek vábil, sváděl – a pozdě jsem
toho litoval.
Jen jeden polibek má lásko, naposled
Přitiskni své rty na mé, je to poslední
mé přání,
Má chyba byla, že jsem vždycky musel
poroučet…
A nyní má duše k poslednímu soudu
pádí…
Poslední polibek lásko, na rty toho, kdo
umírá,
Kdo nevrátí se víckrát zpátky,
Pozdě jsem poznal, jak láska srdce
rozdírá,
Můj život byl bouřlivý, a příliš krátký.
Jen jeden polibek, má lásko, poslední,
Vezmu si ho tam, kde Bůh mé činy odváží.
BETTA MAFFEI
Já chtěla život barevný,
Nablýskaný, zářivý a veselý.
Žádné starosti, žádné slzy,
Takový život patří markýzově dceři.
Margherito neplač,
Margherito, já mám strach!
Zešílím, a budeš se mě bát?
Žila jsem ze dne na den,
Pro zábavy, pro slunce a pro sen.
Žádná starost, žádný žal,
Osud si vybírá svoji daň.
Margherito neplač,
Margherito já mám strach!
Zešílím, a budeš se mě bát?
Říkalas, že má krása pomine, a já neslyšela.
Říkalas, že sen nepotrvá věčně, a já
hloupá byla.
Margherito, neplač – a řekni, zůstaneš?
Bojím se, že zešílím, a bojím se, že
odejdeš.
Osud Betty mi přišel nejtragičtější ze všech a bylo mi jí vážně líto. Kdekdo trochu cyničtějšího ražení by podotknul, že si to ta malá koketa zasloužila, ale... markýza Betta, která nedbala slov své starší sestry Margherity, brzy musela vypít pohár hořkosti za pár chvil plných sladkosti až do dna.
Chtěla si užívat života, ničím se netrápit, a jenom se bavit, a představovala si, že její život bude bez jediné starosti, bez jediného smítka. Bohužel brzy se všechny její sny ocitly v hrobce z ledového mramoru, kde je pohřbil jeden z jejích bohatých milenců.
Možná dostala co jí patří - ale já si to nemyslím. Jsem zarytým zastáncem toho, že každý má dostat druhou šanci, a ona ji nedostala.
"Jaký má tohle nyní smysl? Jaký?! Jaký to má smysl, k čemu to je... Co je to za vědu, když nedokáže zachránit moji dceru. Měl jsem být s ní! Vysvětlit jí, jaká má být láska! K čemu mi byla všechna ta věda, když jsem nedokázal být dobrým otcem."
Je to tak. Věda nemá žádný smysl, když ji člověk nadřadí nad lidi, nad vztahy... a nad rodinu. Věda není náboženství, nemůže být. Proto si náboženství a věda neodporují.
Pravda je, že já už psát verše neumím, už jsem to zapomněla, ve změti paragrafů a strikně daných pravidel. Ale... Czeslawe jsem chtěla dát vavřínový věnec.
"Na fotografii vzpomínal i Wilhelm Brasse, osvětimský fotograf. Podle něj si chvíli před pořízením snímku Czeslawa utřela slzy a krev ze rtu, do kterého ji uhodil místní dozorce."
Tohle prostě nikdy nepochopím. Kde se ve světě mohlo vzít tolik zla... a tolik nenávisti... k ženám, dětem, starým, nemocným...
To se pak člověk dívá na své vlastní problémy úplně jiným pohledem.
Je úplně jedno, jestli se vraždí v hnědé uniformě, rudé, černé, nebo jakékoliv jiné. Tyhle "ismy" odmítám. Kéž bychom si vážili demokracie a toho, co z nás dělá "lidi", a nenechávali se opíjet hnědokabátníky, rudokabátníky, a nebo černokabátníky. Protože to, co je za všemi těmihle nesmyslnými ismy, je totéž - nenávist a disrespekt k člověku.
Když si člověk myslí, že se vyhrabal ze svých adolescentních černých nočních múr, tak zjistí, že doteď růžově snil...
JÁ SE ZAVAZUJI
a to s odkládací podmínkou.
Zveřejňuji to, protože nikdy nechci zapomenout, k čemu jsem se zavázala už dávno.
Nikdy tě
nebudu ponižovat,
Nebudu řvát,
Budu tě
podporovat,
Budu se
smát.*
Protože Bůh
se rozhod, že mi požehná.
A moje
požehnání jsi ty.
Nikdy tě
nebudu leptat, škrtit tvou duši,
A pro ránu
půjdu vážně daleko.
Budu s tebou,
když tě něco zkruší,
Nedovolím tvému
srdci, aby se bytí zaleklo.
Protože Bůh
se rozhod, že mi požehná.
A moje
požehnání jsi ty.
Znám tmu a
znám chlad,
Kéž by ti to
zůstalo navždy cizí,
Mít rád
nestačí opakovat tisíckrát,
Pochyby přijdou vždy, když srdce slzí.
Já ze sebe
vytřískám to nejlepší.
Protože mé
Boží požehnání jsi ty.
Mé srdce
tolikrát vzlykavě krvácelo,
Rty tolikrát
šeptaly růženec i rouhání,
Mé nebe se
zatáhlo a rozehřmělo…
Budu tu pro
tebe v každém soužení!
A dávám ti
své slovo, že ze sebe vytřískám to nejlepší,
Protože Bůh
se rozhod mi požehnat – tebou.
__________________________________
*Protože smích léčí rány a nemoci duše.
Odkládací podmínka - (právnicky) následky jednání nastanou až bude-li podmínka splněna. Např. syn zdědí majetek, až pokud dostuduje školu. Zde: Já se zavážu, pokud mi Bůh požehná.
A omlouvám se, že je báseň kostrbatá, už dlouho jsem neveršovala :(
Říkaji - jednou vyhraješ, jednou prohraješ, no a já teď prohrávám opravdu hodně.
A noc po noci si připomínám, že všechno pokažené se dá zas do pořádku, ale nějak tomu teď sama nevěřím.
Je snadné zpívat, když neexistuje nic, co by mě sráželo dolů...
Ale co řeknu, když mě stravují plameny, jako právě teď...?
Vím, že jsi schopný a že mě můžeš zachránit z těchto muk,
ale i když to neuděláš, pořád zůstaneš mojí nadějí.
Říkají, že stačí jen malá víra, aby pohnula horami, no fajn, protože malá víra je všechno, co teď mám.
Ale Bože, když sis zvolil, že necháš hory nehybnými, dej mi sílu, abych byla schopná zpívat.
Znám trápení a bolest, které by zmizely, kdybys jim poručil.
Ale i když to neuděláš, pořád zůstaneš mojí nadějí.
A mé duši je dobře.
[volně přeloženo]
K textu písně od MercyMe není co dodat. Přesně takhle se cítím. Bůh může všechno, ale i když to neudělá, tak je pořád mojí nadějí.
"Ne co já chci, ale co chceš Ty."
Kéž by to tak jednou bylo i s Michaelem a jeho sestrou, pro niž ještě nemám jméno. Možná Alexandra, dřív jsem to chtěla... Ale možná Marie Anna, Mariana. Yup, Marie Anna zní moc hezky.
Měla by jméno po mně, a to bych byla ráda. Jméno, které jsem si já sama vybrala pro sebe, ne to, co mi dal kdysi dávno někdo jiný.
Here’s the bloody, bloody truth, you will hurt and you will loose
A tady je krvavá, krvavá pravda - budeš zraněná/ý a budeš prohrávat,
I’ve got scars you won’t believe, wear them proudly on my sleeve.
Mám jizvy, kterým bys nevěřil, nosím je hrdě na rukávu,
You know you can run back to my arms.
Víš, že můžeš přiběhnout schovat se v mém náručí.
Pink
je rebelka. A její písně mám ráda. Pomáhají mi se vyrovnat z tou
temnější, rebelštější stránkou mého já. A tahle píseň, pravděpodobně
věnovaná její dceři, je strašně krásná a nádherná, a vlastně vystihuje
úplně přesně to, co jsem si kdysi dávno slíbila.
"Nezraním tě, jako svět zranil mě, budu tě držet v bezpečí a v bavlnce, a jsem, Bože, jsem tak šťastná, že čím jsem si prošla já - ty nemusíš..."
Pokud... jednou... někdy... snad. 😊
Až na to tedy, že já své fyzické i psychické jizvy nenosím hrdě "na rukávu", ale schovávám je.
Ale byla bych Bohu neskonale vděčná, kdyby jednoho dne můj syn, nebo moje dcera neměli potřebu si ubližovat, netrpěli sebedestrukcí. Vím že psychporuchy se nedají úplně ovlivnit, eliminovat, ale pokud chci o něco ve výchově usilovat, snažila bych se o to: "Miluj svého bližního JAKO sám SEBE!"... protože kdo nemiluje sebe, opravdově nemůže milovat ani ostatní - a o tom já bohužel něco málo vím.
PS: Chtěla jsem napsat o téhle písničce v novém článku, ale pak mi došlo, že se to skvěle hodí do tohohle článku, a ten příští chci ladit víc vánočně, takže... takže tak.
Žehnám ti, kdo žebráš a jsi slepý, který křičíš o milost, když procházím, žehnám ti, kdo se třeseš a čekáš, až po tobě začnou pro tvé hříchy házet kamení... Žehnám ti, kdo kráčíš po vlnách, a začínáš se topit, když se podíváš dolů... Žehnám ti, kdo za třicet stříbrných zrazuješ svého zachránce.
Vidím, co jsem utvořil v lůně tvé matky, vidím, který den jsem se do tebe zamiloval, vidím otisky svého Otce! Vidím tvůj příběh, své jméno vepsané do každé stránky tvého života, ty vidíš zápasy a hanbu - a já to, kvůli čemu jsem přišel.
(Mám tu píseň ráda, protože se v ní pořád žehná. Stejný důvod, proč mám ráda obraz Božího milosrdenství - i zde má Ježíš ruku nataženou, aby žehnal).
Od té horké červnové středy budu vědět, že...
(Jména budou zaměněna, ale příběh, který vám budu povídat, je pravdivý.)
Na počátku všeho bylo slovo. Jedna věta. Za někoho své utrpení obětuj, já to tak dělám. To byla ta věta na počátku tohoto příběhu. Vyřčená dávno, aspoň se to tak Marii zdálo. Před rokem? To ne, možná před dvěma, třema... kdo ví.
Ale poslechla. Zdálo se jí to... divné. Obětovat své utrpení za v podstatě cizí osobu. Za někoho jiného. Když přitom bylo tak snadné nadávat na nespravedlivý život, vinit sebe, vinit celý svět, nípat se ve svých ranách, v jizvách... Utápět se v psychických mukách a žalu.
Ona nebyla zdravá osobnost. Měla spoustu komplexů, fobií, strachů... takových těch chrasticích kostiček ve skříni... démonů. Hrozný život je, když máte démona jednoho, ona jich měla hned několik. Rvali ji na kousky, nenechávali ji být. Sotva odešel panický záchvat strachu z mužů, přikradly se splíny, občas nějaká ta deprese... beznaděj, melancholie, pocit zmaru... Pak zase ataky sebedestrukce, touhy si ubližovat, záchvaty sebenenávisti.
Snímek Belle z roku 2013 vypráví příběh dívky jménem Dido Elizabeth Belle Lindsay, příběh skutečné ženy, lidské bytosti, která žila v 18. století. Dido se narodila se v roce 1761 a zemřela v roce 1804. Většinu života prožila v Anglii, přesotože se narodila v tehdejší Západní Indii (oblasti dnešního Karibiku).
Provinění? Tmavá kůže.
Belle (2013)
Historické a romantické drama Založeno na skutečném lidském osudu (based on true story)
Great Britain
104 minut
"Je to můj názor, že stav otroctví je v tak odporné pozici, že ho nic
nemůže podporovat! Let the justice be done though the heavens fall. Ať je spravedlnosti učiněno za dost, i kdyby se měly zřítit nebesa!" (Earl M.)
"Zákony, které nám umožňují
snížit lidskost, nejsou zákony nikoho. Jsou rámcem pro zločin. Zákony,
které povolují a ne trestají barbarské činy mezi svými občany, jsou
zákony země bez naděje." (J. D.)
Příběh:
Dido Belle se narodila černé otrokyni, která otěhotněla s britským námořním důstojníkem, Sirem Johnem Lindsayem, a podle koloniálního práva tedy byla otrokyní.
Ačkoliv byla nemanželským, ilegitimním dítětem, její otec se k ní přiznal, a ona nosila jeho jméno "Lindsay". Byla vychovávaná u tety a strýce (vlastně pratety a prastrýce) v Anglii, a její strýc byl shodou okolností soudce u "Appeal Court by the Kings Bench", u odvolacího soudu. Earl Murray (něco jako hrabě) a jeho žena neměli děti, a vychovávali nejen Dido, ale také Elizabeth. (Obě byly jejich neteře, ale vychovávali je jako své vlastní).
Dido žila u svého strýce a tety vcelku pohodlný život, až na to, že pokud je v domě čekaná návštěva, nesmí jíst se svou rodinou, nesmí jíst u stolu s "bílými" lidmi. Její tmavá kůže ji předurčuje k tomu, že přes peníze, které zdědila po svém otci, pravděpodobně bude mít problémy s vdáváním... protože je "jiná".
Její životní a milostný příběh se ovšem prolíná s případem Zong. Zong Case je případ, kdy otrokářská loď, plavící se s novým "zbožím" měla na zpáteční cestě problém s vodou, a proto část otroků, zejména nemocných a starých, vyhodila do moře, a požadovala na pojišťovně zaplacení peněz za ztrátu těchto "věcí".
Strana A tvrdí, že obětovala několik kusů zboží, otroků, aby zachránila život celé lodi, že otroci by se bez vody mohli vzbouřit, a nakonec by tam všichni umřeli v moři.
Strana B však přichází s argumenty, že ten pravý důvod, proč byli otroci vyhozeni do moře, a zabiti, je ten, že ve světě, v jakém žijeme, měli vyšší cenu mrtví, než živí (protože byli slabí, nemocní, a lovci otroků by za ně nedostali tolik peněz).
Celostátní setkání mládeže Olomouc 2017 NEBOJTE SE!!! Tento článek je napsán na přání pro Anie (http://life-in-word.blogspot.cz/) a pro Dominika (http://dvspudil.blog.cz/) ♫ Kvůli nám (performed by Sněženka) Mám ráda podobné písně, s podobným textem... "Kvůli nám žils a umíral. Dán ti hrob, svět tě nepřijal. Zašlapán, jak do prachu růže, tys neváhal..."
Sněženka - Lásku neuhasí ani velké vody - Text vychází z Písně písní, jedné z nejkrásnějších Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí její vášeň... Lásku neuhasí ani velké vody, a řeky ji nezaplaví. Výheň její je sám oheň, plamen to Hospodinův, zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví...♥
ÚVODNÍ SLOVO
O setkání mládeže v Olomouci jsem chtěla napsat, protože to byl jeden z nejkrásnějších týdnů, jaké jsem kdy zažila (a slovem "nejlepší" vůbec, ho neoznačuju jen proto, že má paměť je prachmizerná, momentálně si ale lepší týden nevybavuji, a obecně se slovem "nejlepší", "nejkrásnější", "nejúžasnější" zacházím opatrně, a šetřím s nimi. Protože to nejlepší... člověk prožije jen jednou :)
Na druhou stranu, kdyby Anie nepožádala, tak ten článek by tu nejspíš nebyl, protože... když nad tím pak přemýšlím, kdo jsem já, co jsem já, abych takový článek mohla napsat?
Na setkání mládeže jsem ve svých jednadvaceti jela poprvé. Byla bych mohla jet už do Žďáru, jenomže z toho nakonec nějak sešlo. Zčásti lituji, zčásti ale ne, protože... Olomouc je jen jedna :)
A myslím, že všechno v životě, co prožíváme, co nás potkává, přichází v ten správný čas. Tak to prostě je, z toho důvodu nelituji, že mým "poprvé" se stala až Olomouc.
A když je náš Bůh s námi, kdo nám pak může bránit? A když je náš Bůh s námi, kdo může proti být?
- Má nejmilovanější píseň z Olomouce. Škoda že z nahrávek to nikdy není takové, jako naživo.
Do uší se mi linou tóny skladeb finské kapely Sunrise Avenue, a já mám nostalgickou náladu.
Do virtuálních zásuvek ve svém počítači upravuji a neustále přepravuji staré příběhy, a celkově jsem pořád tak nějak uvíznutá v minulosti.
Ale nedá se říct, že bych se nezměnila a že se nic neudálo.
Chtěla jsem napsat článek už před pár týdny, to jsem se vrátila z Celostátního setkání mládeže v Olomouci, úplně nacucaná euforií, Boží láskou, Duchem Svatým.
Já ani nevím, proč vlastně ťukám do klávesnice. Možná proto, že psát do Wordu deník, který má duše potřebuje, potřebuje se občas vylít, ulevit si, mě nebaví, nenaplňuje, nevyhovuje mi ta grafická podoba wordu a tužce a papíru jsem odvykla.
Taky... kdybych se někdy vrátila, psát blog, musela bych to propojit s právem, které se stalo nedílnou součástí mého života... stejně jako praxe v NK, jako Brno, které mi přirostlo k srdci...
Pokud bych se někdy vrátila, tak bych musela začít znova, už ne s romantickými sny, kterých mám i tak plnou hlavu, ale tak nějak... seriózněji a dospěleji, přestože já jsem pořád dítě, FOREVER, na věky. A nikdy se toho nezbavím.
Píšu... vlastně proto, abych zjistila, zda sem ještě někdo chodí, a zda, případně, někdy, kdybych se rozhodla pokračovat znovu, třeba trošku jinak, má cenu, oznamovat to i tady.
SHRNUTÍ: Kdybych někdy blogovala znova, pak... o právu formou deníkových zápisků, o své amatérské kresbě, možná občas něco grafického...
Jenomže nevím, jestli... to má cenu. Zvolna (opravdu velmi zvolna) se učím vařit, přemýšlela jsem o tom, že bych se vážně chtěla učit háčkovat nebo plést.
Ach.
Tolik chci, a žádné - udělám.
Opatruj vás Bůh, Láska, Štěstí, ať jsou vaše dny požehnané.
"Nastávají dny Krále. Kéž jsou požehnané!" (Gandalf Bílý, LOTR III - Return of the King)
U zpovědi, v jeden raně srpnový den mi bylo řečeno, ať rozvíjím své vlohy. Tak zde, zde je důkaz, že se o to pokouším. To kvůli tomu milému knězi jsem se pustila opět do kreslení.
A slibuji, že své vlohy budu rozvíjet. I kdyby jen sama pro sebe. :)
Joe Anderson - young & Joe Anderson - my imagination
Nikolaj Coster Valdau as Jaime Lannister
Co dělám, když je mi smutno.... vidíte výše. :)
Zejména první a poslední obrázek (byly kresleny v jedno odpoledne/večer v Brně) jsem kreslila, když se má duše chvěla a nebylo jí zrovna veseličko. Tak, a teď ať máme všichni ty požehnané dny Krále! Pac a pusu, objímám vás všechny.
WILL YOU STILL LOVE ME TOMORROW (THE SHIRELLES)
Ach, jak jim rozumím.
Ano, tohle je důvod, proč... poslední dobou tak často poslouchám některé staré písně..
Tehdy lidi věděli, co cítí, proč to cítí, a dokázali o tom napsat skvělý song.
Dnes všichni metaforujeme, nasazujeme si masky - i sami před sebou...
A hrajeme na silné fráze...
Budeš mě milovat i zítra?
Láska - láska lidská, je často nedokonalá a nestálá, ačkoliv... teď si tak říkám, že to NEBYLA pravá láska, když skončila...
Ale tak to prostě bylo...a pořád je.
Když člověk sundá masku a brnění, tak je zranitelný...
I já se bojím toho, co bude.
Zase začínám něco cítit (psaní - do šuplíku) - mě vytrhuje z apatie... a já něco cítím.
A slova bolí... A humanita mě bolí... humanita jako lidskost, to, jak se k sobě navzájem všichni chováme. Možná že ty problémy imigrace jenom ukazují problémy, které tu byly už předtím.
Neumíme se k sobě chovat, neumíme na sebe být hodní.
A to bolí.
ANEŽKA
MÚZY: WILL YOU STILL LOVE ME TOMORROW?
"Miliony hvězd mi nad očima tančí, miliony snů s tebou prožívám, řekněte mi, proč mám srdce jako pancíř, kdykoli se do tvé tváře podívám?"
(Raego - Labyrint ft. Christina Delaney)
Taju ve tvém náručí a skládám všechny zbraně,
nikdy bych nevěřila, jak může být všechno po tvém boku krásné.
Budeš mě milovat i zítra, nebo řekneš "sbohem",
a ta krása se stane pro mé srdce mramorově chladným hrobem?
Říkáš: "Maličká, jsi příliš hodná pro tenhle svět,
tančíme pod hvězdami, nebe nad námi drží ruce své.
Ale co bude zítra? Ochladne tvůj cit a už nebudeš mě chtít?
Budeš mě milovat i zítra, nebo to všechno ukončíš?
Říkáš: "Maličká, ty toužíš spasit svět,
a nechceš čekat na pomoc, chceš všechno změnit hned.
Maličká, buď se mnou, dnes ti nedovolím odejít,
protože o všechno, co mám, se chci s tebou podělit."
Dnes taju ve tvém náručí a snažím se nemyslet na to, co bude zítra,
ačkoli pořád musím myslet na to, zda zbude jenom polámaná víra
v to, žes mě doopravdy miloval
a myslels vážně, cos mi říkal a v náznacích sliboval.
Je těžké toužit zachránit svět, pomáhat a starat se o všechny kolem sebe... rozdávat se pro druhé... A ještě k tomu milovat muže, který nesdílí vaši víru a někdy... někdy se i směje vašim zásadám. Ale já to sem rozepisovat nechci. Báseň patří Anežce... patří k příběhu, který teď píšu... a Múzou mi byly Sherilles... Je to tak... je to tak jak zpívají. Zásadní otázka zní: A budeš mě milovat i zítra? (A nebo jenom využiješ a odkopneš...) Přiznávám, že takhle já se dívám na vztahy dnešní doby. A přiznávám, že takových vztahů já se bojím a nechci je. Všechno se to ještě může změnit. Ale momentálně to cítím, jak to cítím. Jak říká Anežka: "Bůh tě opatruj." "Bůh vás opatruj." Lillen.
A pak vyšlo slunce, a místo, aby do morku kostí rozehřálo,
přineslo mi ocelově chládné, mučivé a prázdné ráno...
Už nějaký čas to je, co jsi byla jenom má,
na východě Jitřenka další svítání vítá,
jenom nedosněné sny a tužby od té doby znám.
a v koutku mé duše zbytek nejsvětlejšího citu zbývá.
MÚZY PRO TUTO BÁSEŇ:
♫ PERDONO (Caterina Caseli) - mám ráda to video :) i tu píseň..
♫ DIANA (Paul Anka) - oh dears, tuhle miluju ♥♥
♫ HEY PAULA (Paul & Paula) - jedna z nejromantičtějších písní, co znám a to už je co říct, já znám dost cajdáků ;-) Kam se hrabe Unchained melody... ;-) ;-)
Tahle píseň ale vznikla na polibek Múzy při písni: IN THE STILL OF THE NIGHT - FRED PARRIS & THE SATINS
- Přemýšlela jsem o tom. O filmu "Dirty Dancing" a o téhe písničce. O nádherném love songu... a o segregaci. O tom, když lidi nemohli milovat, koho chtěli... Když se láska zakazovala...
Žijeme v hodně dobré době... na jak dlouho asi?
A i přesto, že ta doba nebyla VŮBEC sladká a snadná... měla svoje kouzlo. Já osobně na padesátky a šedesátky moc nejsem - to přenechávám jiným, pravda je, že se nacházím spíš v těžkých 30's - uchvacuje mě prvorepublikové kouzlo, i těžká doba, tehdejší způsob života ve zbytku Evropy... Svým způsobem se mi líbí i 20tky... jenže dvacátá léta a jazzový věk... to moc ne ... spíš konec 20's a hlavně 30's... - No ale to jsem odbočila.
Pravda teda je, že 50 a 60 léta mě nijakn zvlášť neokouzlují, ale... při "in the still of the night" jsem přemýšlela o těch zpěvácích, o lásce, o rasovém původu, o situaci v Americe tehdy, a tak...
Je to všechno tak komplikované.
A to láska je.
Zejména ta, co trvá příliš krátko, ale je vypálená do srdce.
(Se mnou osobně to nijak nesouvisí - nebo o tom aspoň nevím. Jak jsem napsala, jen jsem poslouchala staré písničky, koukala na útržky filmu... a přemýšlela.)
Jste důvodem, proč po tolika dlouhých, dlouhých dnech oprašuji své verše na poličce, beru je do rukou, jeden po druhém, a rozhoduji se napsat... několik slov.
Netušila jsem, vážně jsem netušila, že v čechách ŽIL opravdu tak velký herec, velký umělec. Až do nedávna jsem to netušila.
Myslím, že by se vám má báseň snad ani nelíbila... Je to složité. Možná ano, možná ne.
Bůh vám dal velký talent. A mnoho trápení. Ale tak už to v životě chodí.
Mějte klidný spánek, věčný spánek. A v duši nekonečný mír, pokoj, blaženost a klid.
Tvář bez masky
V lidském srdci je láska, teplo,
kéž by se požehnání andělů na zem sneslo.
Lidským údělem je cítit, doufat, milovat,
všechno procítit, prodýchat.
Vezmi moje boty a projdi se, kudy jsem kráčel já,
jestli myslíš, že jsem chyby dělal a ty bys to líp dovedla.
Miloval jsem ženu. Múzu. A jinou jsem si musel vzít,
lidským požehnáním a prokletím je všechno prodýchat a procítit.
V lidském srdci se skrývá nenávist a hněv
k těm, co urážejí co naše jest, pro co se pění naše krev.
Lidským údělem je cítit, dýchat, milovat,
uvnitř krvácet, a všechno těžké překonat.
Vezmi moje boty a projdi se, kudy jsem kráčel já,
nežil jsem v snadné době, nejdřív válka a pak okleštěná svoboda.
Herec musí všechno umět zahrát, ale taky všechno v sobě skrýt...
člověkem je, a uvnitř s krví a bolestí všechno potom procítí.
Mrzí mě to. Naše životy někdy nejdou, jak bychom chtěli. Nemám ráda, když jsou jiní nešťastní.
Příliš citlivý pro tento svět.
Ti trpí nejvíc.
Klaním se Vašemu talentu, smekám před ním. A přece to nenosí štěstí.
Někdy to tak prostě je. Lidský život není nebe.
Přála bych si, aby ten Váš byl.
Na druhou stranu...
kdyby nebyl, nikdy bych si Vás nemohla tak vážit.
Čest a pocta hrdinům.
Ať Vám svítí věčné světlo, ať naleznete mír i nekonečnou lásku.
