Michael Patrick Kelly - Roundabouts - Miluji jeho hlas a melodie...
"Sváže si vlasy a nasadí si brnění, když se jí něco nepodaří.
Snažím se jí přinést světlo do tmy, vím, že každý den je bitva, co ji trhá na kousky, a nechápu proč.
Sbírám kousky, zatímco bojuje se všemi démony, a tak nikdy nebude volná.
Schovává se ve stínech, jo, je těžké tomu věřit, ale já nechápu proč.
Lásko, nikdy se neměň, záříš jako hvězda na obloze. Je mi fuk, co říkáš, podle mě jsi krásná.
Nikdy nic nepochopí, a cítí se jako déšť v jinak dokonalé noci.
Budu tady, abych ji drže za ruku - může mě odstrčit jak tvrdě bude chtít - ale já neodejdu!
Lásko, otevři náruč a zapomeň na své starosti. Jsi tak úžasná, copak to nevíš? Pro mě jsi krásná.
Světlo se láme na tvých vlasech a oni všichni zůstali zírat a já bych šel kamkoli, copak to nevidíš?
Zbláznil jsem se do tebe a nemohu bez tebe žít... Ty to nevidíš, ale pro mě jsi krásná.
Nikdy se neměň, záříš jako hvězda na obloze. Je mi fuk, co říkáš, pro mě jsi krásná."
Margherita MAFFEI & Giulio DRAGO
Jako dítě (asi před dvanácti lety) jsem sledovala jeden italský seriál, o jehož kvalitě by se daly vést dlouhé diskuze :D A když jsem si ho teď pustila znovu, zjistila jsem, že jsem úplně zapomněla na dvě postavy - na markýzu Maffei a hraběte Draga.
Hrabě Drago je bouřlivák, který se nejspíš z dlouhé kratochvíle začne dvořit markýze Maffei, laskavé a přemýšlivé, mírné a nevinné dívce.
Ač to vypadá, že to to s ní nebere moc vážně, síla jeho citu se ukáže ve chvíli, kdy se Margherita rozhodně vstoupit do kláštera, což Draga zdrtí a zlomí mu srdce.
Drago má strašně moc chyb a popravdě si myslím, že pokud by s ním Margherita zůstala, asi by se brzy utrápila (pokud by se nezměnil). On bez ní ale nedokázal žít, a než život bez ní, zvolil si smrt - a jeho poslední přání byl polibek od jeho jediné lásky, jediné ženy, která mu kdy zlomila srdce, polibek, který uchová jeho poslední vydechnutí. A poslední přání umírajícího muže ani jeptiška nemohla odmítnout.
MARGHERITA MAFFEI A JULIO DRAGO
Jeden polibek, lásko, jen jediný…
Vezmu si ho tam, kam musím sám,
Život jsem žil nespoutaný, bouřlivý,
V záři očí tvých navždy odcházím.
Jen jeden polibek, má lásko – příliš
divoce jsem žil,
Tvé srdce křehké, laskavé a dobré
zraňoval,
Příliš rychle jsem se nechával unést,
hodně jsem pil,
Hodně dívek vábil, sváděl – a pozdě jsem
toho litoval.
Jen jeden polibek má lásko, naposled
Přitiskni své rty na mé, je to poslední
mé přání,
Má chyba byla, že jsem vždycky musel
poroučet…
A nyní má duše k poslednímu soudu
pádí…
Poslední polibek lásko, na rty toho, kdo
umírá,
Kdo nevrátí se víckrát zpátky,
Pozdě jsem poznal, jak láska srdce
rozdírá,
Můj život byl bouřlivý, a příliš krátký.
Jen jeden polibek, má lásko, poslední,
Vezmu si ho tam, kde Bůh mé činy odváží.
BETTA MAFFEI
Já chtěla život barevný,
Nablýskaný, zářivý a veselý.
Žádné starosti, žádné slzy,
Takový život patří markýzově dceři.
Margherito neplač,
Margherito, já mám strach!
Zešílím, a budeš se mě bát?
Žila jsem ze dne na den,
Pro zábavy, pro slunce a pro sen.
Žádná starost, žádný žal,
Osud si vybírá svoji daň.
Margherito neplač,
Margherito já mám strach!
Zešílím, a budeš se mě bát?
Říkalas, že má krása pomine, a já neslyšela.
Říkalas, že sen nepotrvá věčně, a já
hloupá byla.
Margherito, neplač – a řekni, zůstaneš?
Bojím se, že zešílím, a bojím se, že
odejdeš.
Osud Betty mi přišel nejtragičtější ze všech a bylo mi jí vážně líto. Kdekdo trochu cyničtějšího ražení by podotknul, že si to ta malá koketa zasloužila, ale... markýza Betta, která nedbala slov své starší sestry Margherity, brzy musela vypít pohár hořkosti za pár chvil plných sladkosti až do dna.
Chtěla si užívat života, ničím se netrápit, a jenom se bavit, a představovala si, že její život bude bez jediné starosti, bez jediného smítka. Bohužel brzy se všechny její sny ocitly v hrobce z ledového mramoru, kde je pohřbil jeden z jejích bohatých milenců.
Možná dostala co jí patří - ale já si to nemyslím. Jsem zarytým zastáncem toho, že každý má dostat druhou šanci, a ona ji nedostala.
"Jaký má tohle nyní smysl? Jaký?! Jaký to má smysl, k čemu to je... Co je to za vědu, když nedokáže zachránit moji dceru. Měl jsem být s ní! Vysvětlit jí, jaká má být láska! K čemu mi byla všechna ta věda, když jsem nedokázal být dobrým otcem."
Je to tak. Věda nemá žádný smysl, když ji člověk nadřadí nad lidi, nad vztahy... a nad rodinu. Věda není náboženství, nemůže být. Proto si náboženství a věda neodporují.
Mějte se krásně, L.
